Příběh omezené suverenity

Okupace Československa v srpnu 1968 byla výsledkem Brežněvovy doktríny. V ní tehdy sovětská Moskva řekla, že některé státy nejsou plně suverénní a musejí se podřídit jejím zájmům. Oficiálně sice byla tato politika formulována až asi měsíc po okupaci Československa. Právě sovětská snaha zastavit politický pohyb v Československu pásy svých tanků ale bezpochyby byla jejím prvním důsledkem.

Po srpnu 1968 demokratická opozice sdružená později kolem Charty 77 prosazovala jiné principy – že státy mají dodržovat politiku ochrany lidských práv a že také všichni občané se mají svobodně podílet na utváření osudů svých zemí. Po listopadu 1989 se její práce zúročila i v symbolickém návratu do Evropy, kam jsme jinak historicky vždy patřili.

Symbolickým bodem tohoto návratu byl vstup do Evropské unie. Vztahy mezi státy Unie jsou založeny na rovném postavení, vlastní suverenitě, na někdy složitém, ale trpělivém vyjednávání, na které delegace zastupující státy musejí chodit připraveny a během kterých musejí vysvětlovat své postoje. Postup a daná pravidla se mohou občas zdát složitá nebo zdlouhavá, ale díky nim je všem státům v Evropě zaručena jejich svoboda.

Bytí v Unii znamená také vysvětlovat, že v Unii není žádná Moskva, která by válcovala země ve své sféře vlivu, protože Unie sféry vlivu nemá. Ne nadarmo je ostatně pomyslné hlavní město Unie v Bruselu – hlavním městě Belgie coby státu, který z velmocenských ambicí nikdo podezírat nemůže.

Principy, které jsem zmiňoval, včetně našeho členství v Unii, jsou někdy v debatě zpochybňovány. Brusel je někdy nesmyslně přirovnáván k sovětské Moskvě, i když Evropa jsme my a jsme to my, kdo určuje rozhodnutí Evropské unie.

Na druhé straně vidíme, že Rusko opět začíná uplatňovat politiku omezené suverenity, vidíme to na Ukrajině nebo v Gruzii, a uvědomujeme si tak, že žijeme v době určitého přelomu – zda půjdeme cestou suverenity a spolupráce mezi jednotlivými zeměmi nebo jestli převáží politika omezené suverenity stavějící na tom, že některé státy mají méně svobody a méně práv rozhodovat si o svém osudu.

Na příkladu roku 1968 je podle mě jasně vidět, co je pro státy typu České republiky výhodnější – je to spolupráce v Evropské unii, abychom se nedočkali další invaze, ať už kohokoli, abychom tu mohli žít svobodně, aby tu nebyly oběti žádné další takové invaze, jako byla ta v roce 1968.

 

Několik poznámek k 21. srpnu 1968 na základě projevu při vzpomínkové akci u budovy Českého rozhlasu na Vinohradské třídě.

 

Zdroj: blog Jiřího Dienstbiera  

Share